Co je podhled v kontextu filmu?

Podhledy jako vyjádření moci

Filmoví tvůrci zpravidla pomocí podhledů vyzdvihují špičku mocenského žebříčku, aby hrdina, zloduch či nestvůra působili jako vyšší, větší, silnější, mocnější nebo zlověstnější.

Co číhá ve tmě

Pokud chceme pochopit sílu podhledů, stačí si vybavit King Konga šplhajícího na Empire State Building (1933) nebo Godzillu demolující ulice Tokia (1954). Tyto sci-fi klasiky výrazně ovlivnily režiséry, jako je Steven Spielberg, který Godzillu uvedl jako důležitý vzor pro kamerovou práci ve filmech Jurský park a Čelisti (Godzillou se také nechali inspirovat Martin Scorsese a Tim Burton).

Nebo se můžeme ještě více zanořit do historie a vzpomenout na film Upír Nosferatu (1922). Podhledy z tohoto mistrovského díla německého hororu a později i z filmu Neviditelný muž (1933) významně přispěly k vizuální podobě filmů Dracula a Frankenstein (oba z roku 1931), Vlkodlak (1941), Netvor z Černé laguny (1954), Mumie (1959) a všech dalších filmů o nestvůrách, které následovaly.

Tento vizuální vzor přímo přechází do moderních hororových filmů, kde se podhledem téměř vždy zachycují lidské nestvůry, jako jsou psychopati a sérioví vrazi. (Zabíjí vlastně dvě mouchy jednou ranou, protože zároveň způsobuje, že se divák cítí zranitelněji. To si podrobněji rozebereme níže.)

Hrdinové a zloduchové

Není náhoda, že první záběr na Darth Vadera, jak kráčí chodbami Hvězdy smrti ve filmu Nová naděje, je snímán ze strmého podhledu. Tato třešnička na dortu dále umocňuje dominanci a zlověstnost Vadera, které už vyjadřují jeho kostým a hlas. Tento záběr ve skutečnosti dotváří jeho postavu v takové míře, že se konzistentně objevuje během všech jeho scén ve franšíze Star Wars.

Vzhledem k tomu, že podhledy jsou spojené s mocenskými vztahy, můžeme je v hojné míře očekávat i v akčních filmech plných bojových scén a bitev, zvláště pokud jsou jejich protagonisty výrazní hrdinové, jako například v případě filmů Gladiátor, Statečné srdce nebo Rambo. Také jsme si zvykli vzhlížet k superhrdinům, ať už jde o  Supermana, Wonder Woman, Black Panthera, nebo kohokoli z marvelovek.

Očekáváním diváků vůbec nehraje do karet Christopher Nolan se svým Jokerem, a to doslova. Ve filmu Temný rytíř ho totiž zachycuje stejně, jako by snímal superhrdinu. Nolan používá sérii extrémních podhledů, aby ukázal, že Joker se mocí téměř vyrovná Batmanovi. Ve scéně, kdy se jeho náklaďák převrátí, se například vynoří s pistolí v ruce – nejen se šíleným výrazem, ale také jako zdánlivě neporazitelný soupeř.

Podhledy jako vyjádření zranitelnosti

Na opačném konci moci stojí zranitelnost. Podhledy jsou překvapivě univerzální a fungují stejně dobře i při ztvárňování perspektivy oběti, do které nás dokážou vtáhnout.

„Pane, ano PANE!“

Zranitelnou postavou je například vojín Vtipálek z filmu Olověná vesta. „Těší se“ plné pozornosti výcvikového instruktora ve výcvikovém středisku námořní pěchoty. Herec R. Lee Ermey (skutečný bývalý výcvikový instruktor námořní pěchoty) kraluje scéně díky svému hyperrealistickému ztvárnění tyranského seržanta Hartmana. Jeho výkon ještě podtrhl (ne že by to potřeboval) filmový štáb Stanleyho Kubricka. Kamera se postupně snižuje a zabírá Hartmana, jak se s hrozivou převahou tyčí nad nešťastným rekrutem, přičemž Vtipálek (Matthew Modine) se naopak zmenšuje.

Zranitelnost může ve filmech doprovázet dramatické situace. Podhledy takové drama jen zintenzivňují. Postava může být potenciální obětí a čelit vážnému nebezpečí – jako v podstatě v každém hororu. Nebo se stane skutečnou obětí – jako ve válečném filmu. (Ve všech velkolepých scénách bojů a bitev má každý vítězící hrdina nebo superhrdina soupeře, který musí prohrát.) Případně může jít o kohokoli, kdo se prostě ocitne na nesprávné straně mocenské převahy.

Výměna pozic

Děti by se daly vnímat jako trvale bezmocné. Stráví totiž první část svého života tím, že ke všemu vzhlíží. Nikoho proto nepřekvapí, že film o dětech bude protkán podhledy. Dětské filmy, jako je Matilda a  Až vyjde měsíc, často v záběru záměrně zvyšují pozici dospělých, aby se tato perspektiva ještě více zdůraznila.

John Huges však tyto zvyklosti dramaticky porušil ve filmu Sám doma. Kevin McCallister, jehož rodina odcestuje na Vánoce do Paříže a omylem ho zapomene doma, musí bránit rodinný dům v Chicagu před dvojicí podlých zlodějských břídilů. Film střídá různé úhly kamery, aby odrážel dílčí výhry a porážky ve vzájemném duelu. Přestože Kevin díky svým nastraženým pastem nakonec zvítězí na celé čáře, najdeme ve filmu spoustu podhledů, ve kterých ho Harry a Marv tlačí do kouta a hrozivě (a zároveň i trochu nemotorně) se nad ním tyčí.

Úhly kamery (podhledy i nadhledy) se u jednotlivých postav nemusí vždy dodržovat. Seriál Hra o trůny běžně mění úhly kamery u hlavních protagonistů podle jejich úspěchů či neúspěchů v mocenské hierarchii v daném okamžiku. Seriál Perníkový táta na začátku konzistentně používá podhledy, aby Waltera Whitea vykreslil jako slabého a smrtelně nemocného člověka. Úroveň záběrů se postupně zvyšuje současně s tím, jak se Walter mění na silnou a dominantní postavu.

Podhledy se nemusí omezovat jen na postavy. Dají se efektivně využít i jako uváděcí záběry míst nebo za účelem navození určité atmosféry. Vzpomeňte si například na Batesovu vilu z filmu Psycho. Díky četným širokým záběrům z podhledu hraje vila vlastní roli a vyvolává zlověstný podtón filmu už při představování prostředí děje. (Hrozivá atmosféra domu se natolik osvědčila, že ji tvůrci zopakovali i v televizním pokračování Batesův motel.)

Různá hloubka podhledů

Někteří režiséři se svými podhledy a extrémními podhledy vyloženě proslavili.

Quentin Tarantino má v podstatě patent na záběr z kufru. Najdeme ho například ve scéně, kde si nájemní vrazi Vincent a Jules berou z kufru zbraně (Pulp Fiction) nebo kde se někdo přímo z  kufru dívá vzhůru na protagonisty (Gauneři).

Michael Bay vymyslel tak jedinečnou variantu podhledů, že po něm v angličtině dostala jméno. Typický kruhový záběr kolem postavy (anglicky Michael Bay 360 shot) se poprvé objevil ve filmu Mizerové. Kamera při něm pomalu obíhá postavu z podhledu a zachycuje okamžik, kdy si hrdina náhle se zděšením uvědomí, že je v pořádném průšvihu.

Králem podhledů je však pravděpodobně Orson Welles. Jeho podhledy sice sehrály významnou roli ve filmech Dotek zla a  Dáma ze Šanghaje, ale prvenství si jednoznačně odnáší jiný film. Za nejlepší americký film všech dob byl totiž prohlášen jeho film Občan Kane. Tento film bývá také popisován jako film s největším počtem záběrů stropu, protože obsahuje mimořádný počet podhledů. Z podhledu je v průběhu filmu zachycován Kane, což vystihuje jeho nezřízenou touhu po moci.

Ve filmu najdeme nejméně jednu scénu, která byla celá natočena z podhledu, jako například scéna s Lelandem po Kaneově porážce ve volbách. Režisér Welles se však nespokojil ani s extrémními podhledy. Prý vyřezal díru v podlaze studia, aby se kamera dostala ještě hlouběji a on konečně získal perspektivu, kterou hledal.